BŘEZEN 2020

PŘÍPRAVA NA ŽIVOT V NOVÝCH ENERGIÍCH

Už několik let se mi děje cosi, co jsem si nedokázala jasně vysvětit, proč to tak je a až nyní pomalu začínám rozumět. Beru to jako takový předvoj či průpravu pro život v nových energiích, v novém světě, který nyní tvoříme. Popíšu jednotlivé oblasti, abych se dostala k nějaké přehlednosti. Možná si to přečte někdo, kdo podobné prožívá a pomůže mu, když uvidí, že není sám. A připravte se, bude to hooodně dlouhé. Takže ten, koho se to netýká, do konce nedočte. Nebo co já vím, třeba ze zvědavosti jo.

DOMOV: Jsem velmi ráda doma, miluji být doma a nepotřebuji nikoho, žádné návštěvy, kamarády, přátele, kromě jedné osoby, s níž mohu sdílet věci, které nemohu sdílet s nikým jiným. Respektive se jedná o osoby dvě, ale ta druhá je velmi daleko a není jednoduché se propojit na určité rovině sdílení. Není to tak, že bych ostatní blízké neměla ráda, ale můj domov je už několik let místem, kde se přísně střeží jakýsi klid a soukromí a každá návštěva působí silně rozlaďujícím efektem. Nejen na obyvatele domu, ale i na zvířata, které zde máme.

Vypadá to jako by si nás dům střežil a jakmile dojde k narušení soukromí, je celá ta klidná energie v háji. Také když se vracím zvenku, potřebuji určitý čas na sladění se s energií svého domova. Pokud trávím mimo domov více času, je narušení tak obrovské, že několik dnů třeba nejsem schopná ani umýt nádobí nebo cokoli fyzického dělat. Což je vlastně neustále, jelikož potřebuji pracovat mimo domov.

Můj dům velmi naléhavě potřebuje rekonstrukci určitých částí. Ono by to chtělo asi všechno tady obnovu, něco méně něco vypadá naléhavě. Ovšem není mi dovoleno, ani přáno nějak zasáhnout, myslím, že se v brzké době ukáže proč to tak je. Zatím mě to cvičí v trpělivosti a důvěře, že se děje, jak má. Trošku mi to tu přijde jako spící šípkový zámek.

A tohle všechno neznamená, že vše funguje tak, jak by člověk rozumně předpokládal, že má. Právě naopak. Často jsem nucena zkousnout a nakonec přijmout nemožnost věci změnit, i když se příležitost jakoby nabízí. Zatím většina šancí ztroskotala na různých nepředvídatelnostech. Opravdu mám dojem, že nevlastním dům, ale on vlastní mě a sám si řídí své potřeby. Zní to uhozeně, ale myslím, že by každý, kdo by mě mé zkušenosti, došel k podobnému závěru.

Prošla jsem si v tomto směru vším možným. Strach jít mezi lidi, obrovskou chuť být s lidmi, strach být doma, velkou chuť jít ven, ale vždy to bylo pouze mezi zdmi domu a tam mě to pevně drželo rok a půl. Pak jsem došla k tomu, že už můžu vyjít. Ne za lidmi, ale se sebou.

 

PRÁCE: Mám zaměstnání, které je na jednu stranu velmi zajímavé, můžu se v něm částečně kreativně projevit a této práci dobře rozumím. Mám předpoklady, znalosti i schopnosti je dobře vykonávat a taky se o to snažím. Kolektiv i vedení máme vynikající a cítím se dobře ohodnocena za svou práci. Jenže! Je tu ještě druhá stránka věci. Z práce chodím vyčerpaná, vyšťavená a často zoufalá. Nemám energii na práci doma, ani na své záliby. Často to vypadá tak, že doma musím odpočívat, abych byla schopna pracovat v zaměstnání. Teď si každý řekne, proč neodejdu. Odpověď zní: To už jsem udělala a to několikrát. Všude to tak mám. Je mi jasné, co z toho všeho vyplývá. Jednoduše potřebuji dělat práci, která mě dobije, naplní a ne vysílí. Práci, která je mým snem. To už jsem také zkoušela, několik let se o to pokouším, zatím vždy s neúspěchem, kdy jsem nakonec ráda, že se můžu vrátit k tomu, co je jisté. Často o tom přemýšlím, proč to tak je. V úvahu přichází jediná odpověď. Život mě připravuje na něco, co by mě ani nenapadlo. Musí to tak být, protože jestli ne, tak opět jednoho dne padnu únavou.

A ještě jedna zajímavost. V práci funguju téměř vždy na sto procent. Doma pomalu umírám a chvilku před tím, než mám odejít do práce, se energie najednou obrátí a najednou ji mám plno. Tohle doma téměř nezažiju, s výjimkou několika málo dnů za rok.

Jeden by řekl, co to ta ženská mele, doma je líná a v práci prostě makat musí. Věřte, není to tak. Jsou i jiné vlivy, které člověk nezasvěcený nemůže pochopit. Prostě není to možné. Až vlastní zkušenost vede k pochopení druhého. A jak víme, zkušenost je nepřenosná. Tady prostě logika a rozum nestačí. Jde tu o něco, co ani sama neumím uvidět, ale věřím, že se to ukáže a budu zírat.

Co se týče duchovní práce, psaní vhledů, výkladů karet apod. od tohoto jsem odstoupila nebo lépe řečeno byla odvedena do praxe. Věděla jsem, že musím tuto duchovní oblast opustit a více být účastna na věcech společnosti jinak prospěšných, více praktických a hmatatelných. Několik let jsem si myslela, že duchovní činnost bude mým zaměstnáním a živobytím, ale vždy když jsem začala pracovat v nové oblasti duchovní práce a esoteriky, nejdéle do třech měsíců jsem zaznamenala signály, že toto není moje cesta. Pokud jsem se urputně snažila dál, byla jsem různými způsoby zastavena a tato činnost mi byla znemožněna. Nedocházelo k růstu, spíše ke stagnaci, naopak v mé práci, kde jsem nyní to roste neustále, i když jsem z toho někdy na prášky.

VZTAHY: Před lety jsem byla pomalu a samovolně oddělována od svých přátel, abych se k nim po čase vrátila a buď naznala, že není v čem pokračovat nebo pocítila vděk za jejich návrat. Probíhala jakási čistka, která probíhá stále, ale už ne tak razantně. Razantní jsem v tom ovšem já nebo tak určitě mohu na jiné působit. Ani nechci, ale když je nějak naznáno, že nějaký člověk už se mnou být nemá, všechny okolnosti pracují pro to, abychom byli rozděleni. Dostávají mě pak pocity nevděku a sobectví. Opravdu si přijdu jako sobec, když se někdo pokouší vztah se mnou udržet a já se neozývám, nekontaktuji, přeruším spojení. Jde to jaksi mimo mě, já to mohu jen prožívat. Na mně pak je vypořádat se emocemi a nelibými pocity, které toto rozdělování provází. Projevuje se to tak, že mám velkou nechuť až odpor odepisovat na zprávy, setkat se, nebo jakkoli jinak se kontaktovat s dotyčnou osobou a to i tehdy, když mezi námi probíhalo vše velmi dobře. Kolikrát chci i napsat z důvodu, jakože bych měla, to se přece nedělá, měla bych…. Vždy se ukáže velký varovný prst v podobě okolnosti, události, nelibě překvapivé zpětné vazby apod.

Docházím ke stejnému závěru, jako u výše zmíněných oblastí. Toto neřídím já, aspoň ne z mé nízké perspektivy ega, tohle je řízeno z vyšších míst mé bytosti, kterou stále neumím brát celistvě. No nedivím se sobě, ale zkuste někomu říct: „Víš, já už ti nemůžu psát, tohle chce, po mně moje vyšší já. Já jsem v tom nevinně, klidně bych napsala, ale opravdu to nejde, není mi dovoleno.“ V ten moment platíte za blázna, i když sami víte, že je to tak. Víte, že nejde vysvětlit něco, co sami úplně nechápete a ještě navíc nejste úplně zbaveni pocitů viny za své jednání.

A děje se to i v rodinách mezi nejbližšími. Tolik bych chtěla, aby rodina držela pohromadě, scházeli jsme se, pomáhali si a byli si oporou. Není to možné, často jedeme každý na jiné vlně. Já už se nechci bavit o tom, co kdo, kde a kdy udělal, o jiných, často o lidech, které ani neznám. Mě už nenaplňuje sdílet drby, stěžovat si na všechno kolem a poslouchat stížnosti jiných. Prostě je mi jasné, že jsem za to zodpovědná, za všechno, co vpustím do svého života, i když často netuším, jak to dělám a občas mám tendence hledat, kdo za to může. Jakmile můj vnitřní systém inteligence zjistí, že jsem jen trochu ochotna se nechat využít, zneužít, ať je to jak chce nevinné, dává mi okamžitě vědět v různé intenzitě nepříjemnosti. Stejně nakonec platím za divnou, nepřístupnou a neochotnou, když odmítám návštěvy a pozvání, tak co komu budu vysvětlovat. Už si zvykám na to, že jsem pro ně přinejmenším divná. A nakonec mají pravdu, že?

PARTNERSTVÍ: Jsem bez partnera několik let. Zpočátku to bylo potřebné odpočinout si od nefunkčních vztahů, později jsem naznala, že než znovu vstoupit do stejné řeky, to raději budu sama. Pak se mi vztahy začaly řešit a to na rovině, o které jsem ani netušila, že je možné, aby se tak dělo. Bylo jasné, že obraz partnerství, který běžel po rodové linii, až někam do nekonečna, se musí změnit, neboť takto já už žít nemůžu. Partnerství se řešilo vnitřními procesy a venku to vypadalo následovně. Jak to mám v sobě, jsem viděla na zvířatech, na jiných partnerstvích, na mužích kolem mě, v příbězích, filmech, ve snech. Venku se mi neděl reálný partnerský vztah a přece jsem věděla, že proces běží. Až jednoho dne začali muži vstupovat do mé reality, nejdříve v imaginární, virtuální podobě a nyní jsem ve fázi, kdy jsem potkala člověka z masa a kostí, vím, že je objektem mého procesu partnerství, ale nemůžu s ním mít reálný vztah. Je to vše divné, nezvyklé, poznávám teprve, kam to směřuje a co vím jistě je, že to bude přes spolupráci. Nejdříve jsem si myslela, že přes zaměstnání. Ono to tak dost vypadalo. Ale věci nabraly docela jiný směr. Vypadá to, že se vše ubírá cestou, kterou bych nikdy nečekala, a je to opět cesta práce na sobě. Ten dotyčný netuší, jak já to vše vnímám nebo si myslím, že netuší, ale vnímám vzájemnou propojenost, velmi silně a není v tom absolutně zamilovanost. Jedná se o něco, co zatím neznám a neumím pojmenovat. Z toho, co spoustu lidí píše o lásce a vztazích v rovnováze, nemůžu nyní nic použít k připodobnění. Je to nové a teprve se to tvoří. Jsem ve fázi, kdy se učím nelpět a neočekávat a je to fuška. Jediné, co vím docela určitě je, že už nejsem schopna mít vztah, kde bych nebyla, byť jen trochu, sama sebou. A teď nemyslím jako, že by to partner nebral na zřetel a chtěl něco jiného, myslím to tak, kde bych se já sama snažila se přizpůsobit tomu, jakou bych si myslela, že mě chce mít. Prostě jednoduše cítím, že pokud nebudu sama sebou vždy a za každých okolností nebude ani vztah. Cítím, že zde pro mě už neexistuje kompromis.

JÍDLO:  Co se týče jídla, nikdy jsem nebyla tím, kdo by si držel zdravou životosprávu. Čas od času mě to popadlo, ale vždycky jsem se vrátila k tomu, na co mám chuť. Celý život jsem více, či méně jedla jen to, co mi chutnalo a ovoce či zelenina v tom byla velmi sporadicky. Dalo by se říci, že jsem jedla podle některých, nezdravě. V době, když jsem byla nucena vařit pro rodinu, jsem jídlo často ani nejedla, jen ochutnávala, tím jsem byla dostatečně nasycena nebo znechucena. Přišlo období, kdy jsem jídlo doslova nesnášela a považovala jej za věc nutnou k přežití. Čas strávený vařením, byl pro mě ztraceným, i když nemůžu říct, že bych vařila nerada. Když jsem nemusela, nevařila jsem a jedla, co bylo. Neuměla si jídlo užít, bylo jen velmi málo toho, na co bych se opravdu těšila.

Teď, už nějakou dobu jím ještě „hůř“. Nemůžu sníst cokoliv, ale jen opravdu to, na co mám chuť. Výsledně to vypadá tak, že jím stejnou věc týdny. Pak něco obměním, ale zase mi to vydrží na dlouho. Chtělo by se říci, že za to může můj dřívější přístup k jídlu a také jsem si to sama myslela. Podezření, že vše je jinak, mi přinesla zkušenost jiné osoby, která to začíná mít stejně, a to podotýkám, stravovala se pravidelně, dostatečně a docela zdravě. Takže v tom to nebude. Mým nynějším vysvětlením je, že člověk je velkou individualitou a jeho potřeby se odvíjejí od této individuálnosti a vůbec ne od toho, co je obecně míněno jako zdraví prospěšné a správné. Za sebe musím říci, že můj způsob stravování mi nepřináší zdravotní problémy, ty se naopak dostavily vždy, když jsem se chtěla stravovat podle obecně míněného zdravého a správného způsobu stravování. Jídlo je pro mě stále jen nutností, ale když si nevyčítám, že jím nesprávně a třeba jedno jídlo pořád dokola, tak se na jídlo i těším. Výjimku tvoří stravování v práci, přináší mi větší pestrost, ale opět jím více méně z nutnosti.

POŘÁDEK/NEPOŘÁDEK: Jsem narozena ve znamení panny a podle toho vždy vypadalo i mé bydlení. Neustále jsem se snažila udržet dokonalý pořádek a to do těch nejmenších detailů. Neuměla jsem odpočívat, neustále jsem něco leštila a čistila. Už pár let je to jinak. Nemoc mě naučila, že jsou důležitější věci a dovedla mě k přijetí nepořádku, jako rovnocenné kvalitě vytvořené za jistých okolností. V období psychospirituální krize jsem poznala celou řadu možností, jak může takový nepořádek vypadat. Od myší, přes blechy, červy a výkaly, k hromadícímu se odpadu, bordelu a špíně. Ano, zní to nechutně, ale věřte, že mohou v životě člověka nastat takové okolnosti, které jej přimějí přijmout i tuto stránku jako poplatnou životu.

Nyní to neřeším a uklízím, tehdy, kdy se mi chce. Ono to stejně jinak nejde, protože jako u všeho se i tady projevuje vyšší řízení, které přesně ví, co v který okamžik je třeba dělat. A vyplatí se tomu naslouchat, jelikož pak zvládám nemožné. Protože jak jsem výše zmiňovala, doma potřebuji hodně odpočívat a často spát, tak těch chvil mnoho není. Nezbylo, než si i na toto zvyknout a uznat i to, že jsem nepořádná, že i tohle je validní část mé osobnosti.

Mohla bych psát o dalších oblastech života, ale zdá se, že už mám přestat. Napadá mě spoustu dalších věcí, tak pokud by někoho zajímalo, jak to mám nebo vidím, napište mi na email.

Každý to můžeme mít jinak, třeba i podobně, ale mě z toho vyplývá, že toto je cesta k rovnováze tam, kde jde o velké vychýlení, se směřováním do bodu nula, do tvorby z této nabyté rovnováhy. Také jde o uznání individuálnosti každého, jeho neobvyklostí a zvláštností jako právoplatných a potřebných pro jeho harmonicky vyvíjející se život. Jinak řečeno se konečně projevuje, jak jsme každý jiný, dělá se v tom jakýsi pořádek, nepotřebné odpadá jako uschlé listí a my nazíráme, že nic není špatně a nic dobře, prostě to JE. Na toto si postupně zvykáme.

Libuše Malinová