17. led, 2021

CO NÁM MŮŽE POMOCI V TÉTO DOBĚ

CO NÁM MŮŽE POMOCI V TÉTO DOBĚ

Jsme v době, kdy je na každého vyvíjen tlak, často až nesnesitelný. U každého to může být jiné, jinak nepříjemné, ale důvod je vždy jediný. Tedy nemusí se jednat o jeden důvod, těch může být více, ale vždy mají společného jmenovatele. Vnímám to tak, že jde o svobodu, rozhodnutí a zároveň o zodpovědnost. A co se vlastně chce z nás vytlačit? Například si to můžeme ukázat na fyzickém vylučování. Přijmeme potravu, trávicí systém si vezme pro tělo, co uzná za vhodné a zbytek odchází ven z člověka. Proč? Jelikož je to něco, co člověk nepotřebuje a navíc, kdyby to v něm zůstávalo déle, než je nutné, přijdou potíže. Dalším příkladem jiného pohledu na věc může být plná sklenice. Abychom zažili zkušenost plné sklenice, naplníme ji až po okraj. Ve chvíli, kdy tekutina přetéká, víme, že je dostatečné plná. Proto ji nadále neplníme.  Příklad s vylučováním je myslím jasný. Jsme vytlačováni odněkud, kde už nemáme, co dělat. Se sklenicí se to má tak, že když je něčeho přespříliš, jsme více schopni rozhodnout se a říci konečné „dost“. Když se tedy cítíme pod tlakem, bude zřejmě nejlepší zamyslet se, v čem tkví má nesvoboda, kde jsem odevzdal zodpovědnost do nekompetentních rukou. Pokud s tímto uvědoměním jsme schopni pracovat, brzy pocítíme povolení tlaku, úlevu od napětí a pocit moci nad sebou a svým životem. Místo odkud vychází tlak je něčím, co od sebe odstrkuji. Daleko jednodušší by bylo povolit a to takovým způsobem, který přinese úlevu. A tím myslím jak fyzickou, tak i mentální úlevu. Nemusí to znamenat, že jednám rozumně, v souladu s většinou, s autoritami nebo s chytrými doporučeními, ale o to jde v této chvíli nejméně. Možná ještě zdravý selský rozum může být nápomocný, protože pracuje s logikou a právě logika zde je zásadou číslo jedna. Logika a instinkt jsou nástroje, které mohou velmi pomoci, když nevím, jak se rozhodnout nebo co dělat. Dalšími nástroji jsou intuice a pocity.  Jejich signály jsou jasné, nezaměnitelné a pro každého jedince čitelné a neomylné.

Další věc. Strach, který se v nějaké situaci nebo při vyslechnutí určité informace prolne solarem a někdy působí dojmem zástavy srdce z leknutí, hovoří vždy o tom, že se jedná o nepravdivou informaci, kterou jsme právě přijali jako pravdivou. Někdy je potřeba pátrat po tom, v čem je informace nepravdivá, protože každý jsme jiný a věci chápeme po svém.Po odhalení nepravdivosti přichází znatelná úleva.

Dále velmi pomůže nestarat se, jak to má někdo jiný a raději se zaměřit sám na sebe, druhé nepřesvědčovat o své pravdě, protože pravda je zde pro každého jinde. Také nikomu nevysvětlujte své stanovisko, které jste k dané věci zaujali, nemá to smysl, ten druhý často není schopen pochopit vaši konkrétní situaci, tak jako vy nejste schopni zcela pochopit tu jeho. Lidé se potřebují naučit stát si za svým, nevysvětlovat důvody svého jednání a nechtít to ani po jiných. Jsme v době kdy rodící se autenticita a pravá podstata každého působí světový chaos. Proto je zcela nutné být soustředěn jen na sebe, maximálně ještě na své nejbližší, řídit se sám sebou pomocí nástrojů, o nichž jsem psala výše.

Informace z MSM jsou zmatené, zavádějící a vyvolávají strach. Jiný zdroj slibuje záchranu všech dobrých lidí a trest padouchům. Jeden neví, co si má myslet, jestli se má radovat nebo bát. Nejlepší je nalézt zlatou střední cestu. Jaká je to cesta? Cesta srdce. Máme ty známé nástroje, které nás po ní neomylně vedou. Cítím strach? Tak to je lež, to čemu jsem právě uvěřila. Líbí se mi to udělat? Tak to je ono, co udělat mám. Jen ovšem musím rozlišit pozlátko od zlata. Pozlátko bývá rychlé, nenadálé, kdy naše energie najednou vyletí do vysokých vibrací, ale pak následuje strmý pád. To ovšem zjistíme až později. Ale určitě jste každý něco podobného někdy prožili, takže si stačí jen vzpomenout, jak ta rychlá, vzletná energie působila a co způsobila. Takže i toto se mi může líbit, problém zde je, že až moc. To pravé zalíbení ze srdce je teplé, hřejivé rozlévající pokoj a úlevu po celém těle. Není to až tak těžké rozlišit od náhlé bujaré radosti, která později přináší bolehlav.

Tělo se svými pocity je dobrým kompasem správného směru a radarem, který zachytí každého vetřelce a ještě vyhodnotí situaci dříve, než nastane. Pokud se blíží nebezpečí jakéhokoliv původu, vědomí v buňkách vysílá okamžitě signály ohrožení. To se pak projeví jako nepohoda těla. Může to být nevolnost, třes, zimnice, nervozita, ale i jiné příznaky je to úzce individuální. Tyto symptomy vyhlašují pohotovost a tu se může zapojit mysl a bystrý rozum ve spolupráci s intuicí a celou situaci vyhodnotit a nebezpečí pojmenovat. To často stačí k zažehnání napadení našeho systému.

Ano to je to hlavní vedení a takto se chová. Nikdy nás nenechává napospas, spíše jej občas nerozeznáme.

Jak se dále můžeme chovat, abychom sami sebe ochránili před následky chaosu, který nyní světem vládne?

Tady přichází na řadu pozitivní přístup k nám samým. Pozitivita myšlení. Samozřejmě nemám na mysli sluníčkovou pozitivitu, která pochází z povýšeného ega. Zde se jedná o pozitivitu ve smyslu, co k nám patří to v nás vyvolává uspokojující pocity a tělo vysílá signály uvolněnosti. Proto k sobě pouštíme je harmonické myšlenky vyvolávající libé pocity zalíbení, děláme jen takové závěry, které jsou v souladu s našimi záměry a přáními a negativním pochybnostem dáme stopku. Zastavujeme je dříve, než stačí zapůsobit. Nedovolíme jim se přiblížit, naopak dovolíme si tolik hezkého, kolik nás napadne. Tímto přístupem se držíme zlaté střední cesty.

Pokud se vynořují emoce, neodháníme je, přišly proto, aby byly konečně prožity. Emoce nespojujeme ani s nějakými situacemi, právě to vyvolává negativní myšlenky přinášející pochybnosti. A pochybnostem je třeba říci rázné „stop!“ Emoce necháme být, pozorujeme je, tím je jaksi prožijeme a ony zeslábnou uspokojením, že jim byla věnována pozornost, mohly zapůsobit a nadobro odejít. Pomoci v odchodu jim můžeme prodýcháním.

Strachy, jak jsem již psala, nesou nepravdu, ale jsou velmi vytrvalé a mohou se o nás často opakovaně pokoušet. Pokud se objeví, zachovejme se stejně jako když bychom byli v domě s otevřenými okny a přihnala by se velká vichřice. Co v tomto případě nejspíše uděláme? Zavřeme okna. Vichřice tím sice nezmizela, ale my jsme v bezpečí domu. Víme o ní, můžeme ji i sledovat, ale v domě jsme před ní chráněni. Dům je zde alegorií našeho Zdroje, který jako jediný v našem systému znamená bezpečí. Je to to známé vnitřní neboli vyšší vedení, někdo jej nazývá Bohem, Vesmírem.

Zdroj je zárukou radostného pokojného života v bezpečí, když se mu svěříme v důvěře a rozhodneme se pro něj. Je naším chrámem, kam nemůže žádné zlo. To bychom museli vyjít ven z tohoto chrámu, kdybychom se zlem chtěli setkat. Zde můžeme setrvat, jak dlouho chceme. Třeba navždy, ale pod jednou podmínkou. Zodpovědnost za sebe, za svůj život, za svá rozhodnutí věnujeme jemu. Pokud chceme žít pod vedením Zdroje, zodpovědnost nám již nenáleží, není za co se zodpovídat, protože zde existuje jen dokonalé přijetí jeho vedení. Cesta ke Zdroji vede skrze srdce, skrze naše láskyplné sny a přání, které si dovolíme mít a vědět, že se naplní. Odtud je nám pak dovoleno tvořit Nový svět. Ale o tom až někdy jindy, při jiné příležitosti.